Příběhy všedních dní
Sedím ve vlaku z Pardubic do Ostravy. Mám za sebou cestu z Hradce a z Pece pod Sněžkou. Nechce se mi do Ostravy. Jako bych doma byla už v Čechách. Nějak se vše změnilo, ujasnilo. Cítím, že vše je tak, jak má být. Chci si najít práci v Hradci Králové a žít tam. Někdo by řekl, jak pankerské rozhodnutí. Tohle horské prostředí léčí "Co hlava nesnese, to tělo odnese." Uklidnily se mi psychosomatické zažívací problémy. Když jsem na horách, jsem plná energie. Až tomu nerozumím. Jen to vše vnímám. Snažím se více rozhodovat srdcem a méně rozumem. Nepamatuji, že jsem to poslední dobu dělávala. Přijat a strávit. Jsem vděčná, hlavně za lidi, které mám ve svém okolí, za přátelé, za kolegy v Peci. Je to správná parta lidí. Takové to, když zavoláte neplánovaně kamošce z Pardubic, za půl hodinky dáte rychlé kafe na vlakáči a míříte domů. To, že se mi nechce vracet do Ostravy asi také něco znamená. Chci uzavřít etapu Ostrava a posunout se jinam. "Časem až zjistíme k čem