CESTOVÁNÍ PO ŠUMAVĚ - ZÁŘÍ 2016
Nápad sbalit si batoh a jen tak někde neplánovaně odjet, jsem nosila v hlavě už dlouho. Jediným problémem bylo se odhodlat a opravdu nápad proměnit ve skutečnost. Tímto výletem jsem svým způsobem překonala sama sebe. Udělala jsem tu nejlepší věc, co jsem mohla. V cíli jsem strašně ráda i za to, že jsem jela sama. Člověk si dokonale srovná myšlenky a být nějakou dobu jen sama se sebou, a bez lidí bylo i pro mě něco nového.
Nabalila jsem si věci na čtyři dny. Zjistila jsem si odjezdy vlaků, vzala peníze a jídlo přibližně na den a půl a vyrazila jsem vstříc dobrodružství. Jela jsem relativně na lehko - bez stanu. Jen s karimatkou a spacákem. V tuto roční dobu jsem si to ještě mohla dovolit.
DEN PRVNÍ - 13.9.2016
Ráno vstanu a mám to štěstí, že sestra má cestu do Frýdlantu nad Ostravicí, kde se s ní svezu autem na vlakové nádraží. Poté pokračuji už vlakem směrem do Ostravy na hlavní nádraží. Cílem této cesty je Vimperk - městečko v jižních Čechách. Vimperk mi byl známý z běhu na lyžích a bohužel jsem se za dobu svého závodění v tomto sportu na toto místo nedostala. Musela jsem to tedy napravit.
KONEČNĚ KLID A TEN POCIT, KDY NEMUSÍTE NIC ŘEŠIT
Sedím ve vlaku a najednou ze mě vše spadne. Jsem absolutně klidná. Čekám sama od sebe, že se budu bát. Opak se ale stává pravdou. Jsem spíše natěšená. Možná mám trochu dobrodružnou povahu. Díky závodění jsem měla tu možnost projet kus republiky a vždy se mi to líbilo. Tentokrát to ale bylo jiné. Rozdíl je nyní v tom, že na cestu nevyrážím se skupinou lidí, nýbrž sama.
 |
| Za Vimperkem, cestou na Boubín |
Přijíždím do Ostravy, kde si na hlavním nádraží zjišťuji další spoje. Volím Regiojet od společnosti student agency. Finančně to vyjde nejlépe. Nemám zatím vyřízenou isic kartu, díky které bych mohla jet levněji u Leo expresu.
Nevadí. Alespoň jsem do příště poučena, že se vyplatí cestovat s isicem. V cíli vše dopadá dobře. Bude to dobrodružství.
V 14:30 hodin už sedím ve vlaku směrem na Prahu. Fakt je, že když cestuji, jezdím jen osobními vlaky s Českými dráhami. Cesta s Regiojetem je příjemná. Finančně cesta vychází stejně jako s českými dráhami, ale s lepšími službami.
V kupé sedím zatím jen s jedním mužem. Doufám, že nikdo nepřistoupí, abych se mohla rozvalovat. Opak je ale pravdou a v Ostravě na Svinově přistoupí dva důchodci, jsou sice trochu hlučnější. Po chvíli se ale uklidní a jsou v cíli v pohodě.
Ponořím se do četby knihy, kochám se výhledy z vlaku a užívám si cestu. Cesta do Prahy mi uběhla neobvykle rychle. Za půl hodiny máme být na hlavním nádraží.
A jak to bylo dál? Cesta do Vimperka
V 19:15 už sedím ve vlaku směrem na Plzeň - nejedu ale až tam. Vystupuji v Berouně, odkud pokračuji do Březnic a do Strakonic, mě známých pouze báchorkou o Strakonickém dudákovi. Je ostuda, kolik míst v České republice jsem ještě nenavštívila. A to se chystám do zahraničí. V 19:30 dojídám hroznové víno a vajíčkovou omeletu, kterou jsem dělala na rychlo před odjezdem.
 |
| Bez knihy - ani ránu :) |
Projíždím Blatnou. Vlak zde má deset minut pauzu. Spolusedící ve vlaku mi sděluje, že v Blatné není nic moc k vidění. Jsem o něco chytřejší. V pauze vystupuji abych se mohla na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu.
Ještě patnáct minut a budu ve Strakonicích, kde konečně nastupuji na na poslední vlak směrem do cílového města Vimperk. Místní vlakové zastávky, kolem kterých rychlíkem projíždíme a které mám tu možnost pozorovat z okna vlaku jsou opravdu v dezolátním stavu. Mám takový pocit, že čím více se blížím hranicím, tím jsou zastávky škaredější a škaredější.
....NĚKDE ZAKEMPÍM......
V 22:30 mi volá otec s dotazy, kde jsem a kde budu spát. Na mou odpověď, že někde zakempím, mi sděluje ať si najdu ubytování. Hledejte si ubytování o půlnoci v cizím městě po celodenní cestě. Na ubytování kašlu. Jedu na divoko, tak jedu na divoko a to se vším všudy. A kempování k tomu patří. Vše potřebné na trávení noci pod širákem mám. Počasí vypadá dobře. Na to, že je podzim, je dost teplo. Pršet by také nemělo. Kolem půlnoci budu ve Vimperku. Na místě se teprve rozhodnu co dále podniknu.
Noc u Vimperka
Před půlnocí přijíždím do Vimperka na vlakové nádraží. Je zde pusto a ticho. Nikde ani živáčka. Nevím kde začít. Musím ale někde přenocovat. Jeden z nápadů, který zároveň okamžitě zavrhnu, je absolvovat procházku nočním městem. V tuto noční hodinu by to bylo zbytečné. Nic bych z toho neměla. V cíli musím stejně projít celým Vimperkem až k hranicí s Pravětínem, kde naleznu louku, na jejímž středu se nachází pár stromů, chcete -li můžeme to nazvat minilesíkem. Nemohu přes všechnu únavu usnout. Celkem naspím něco kolem dvou hodin.
DEN DRUHÝ - 14. 9. 2016 - Vimperk, Boubín a Boubínská rozhledna
 |
| Potřebný kofein v dizainovém hrníčku na cestě |
Chci na Boubín a bez mapy to zkrátka nepůjde. Musím zabít čas, který mám do devíti hodin. Podnikám cestu napříč městem, které procházím za pět minut. Pokračuji za město a vydávám se na místní zříceninu. Cestou míjím internát sportovního gymnázia a školní jídelnu. K internátu zrovna přijíždí dodávka s mladými sportovci - běžci na lyžích. Vyskakují z vozu. Jsou pravděpodobně po ranním tréninku. Je něco kolem deváté hodiny. Ten ranní trénink by tomu odpovídal. Trenér je vysadí a míří dále. Já se také vydávám dále a to na informace, které otevírají v devět hodin.
Po návštěvě informací jsem opět o mnoho chytřejší. Ochotná paní mi s trpělivostí poradí cestu a věnuje mapu a jako prémii se dozvím se potřebné informace k cestě. S poděkováním mířím opět na vlakové nádraží, odkud jsem přišla. Díky výluce pokračuji dále autobusem a chystám se na výlet na Boubín - na druhou nejvyšší horu české části Šumavy, vysoký 1362 metrů.
Láká mě i vstup do Boubínského pralesa, kde je bohužel zakázán veřejnosti vstup. Dá se na něj prý jen nahlédnout. Na nádraží mám čas a tak si kupuji v automatu kafe. Už ho nutně potřebuji. Potřebuji nějakým způsobem nakopnout.
 |
| Místo prvního kepmingu za Vimperkem |
 |
| Vše co potřebuji mám v baťohu |
Ve Vimperku na nádraží sedám do vlaku. Tentokráte jiným směrem. Jedu do Kubovy huti - na tomto místě se nachází nejvyšší položené nádraží v České republice.
Na nádraží potkávám důchodce, které oslovuji s prosbou, jestli by mi neukázali cestu. Zjišťuji, že také míří na Boubín a mohu se k nim přidat. Jsem ráda, jelikož bych si sama možná nevěděla rady, kde vyrazit.
Cesta vede stále po značce. Nenacházím větší problém. Zvládla bych to asi i sama. Je to zde pro mě nové a tak jsem příliš opatrná. Zvlášť, když vím, že orientace není má silná stránka. Do neznámých míst je lepší mít společnost, kterou jsem uvítala.
Na vrcholu Boubína navštěvujeme Boubínskou rozhlednu měřící 21 metrů se 109 schody. Boubín i s rozhlednou je vysoký 1362 metrů. Při výstupu mám co dělat se závratěmi. Jeden z důchodců mi ochotně vezme batoh. Sice odporuji. Připadám si hodně blbě, že mi o tolik starší člověk pomáhá.
Nemám ráda bezmoc. A nyní ji pociťuji. Vím ale že oproti mužskému egu nemám šanci, a když chce pán působit gentlemansky, tak nakonec svoluji a pokorně mu poděkuji. Špatný pocit mě přes to neopustí a při výstupu pánovi sděluji, že si batoh už vezmu. Nakonec mi batoh dá až před vrcholem.
Co jsem si nabalila, to si přeci musím i odnést.
Na vrcholu Boubínské rozhledny se projevuje můj strach z výšek. Překonám to, a jsem nahoře. Ten výstup za ty výhledy na panoramata opravdu stojí. Lze odsud vidět za kvalitního počasí až na Glossglockner, Dachstain a také na Trojmezí - hranice Rakouska, Německa a Česka. Na Trojmezí se chystám v nejbližších dnech vydat. Udělám si fotky, pokochám se nádhernou krajinou a mířím dolů za křečovitého svírání zábradlí. Na hoře na rozhledně ne zbytečně nezdržuji, mám totiž opravdu závratě.
Boubín je krásný. Návštěva vrcholu opravdu stojí za tu námahu - šlapat nahoru s báglem a celou dobu do kopce. Únava na mě už jde znát. Kdybych si momentálně lehla, tak do deseti minut usnu.
Nyní mám dilema, mohu se vydat buď na Plechý nebo na Modravu.
Volím výstup na Plechý, jelikož tento vrchol byl jedním z bodů v mém seznamu míst, kde jsem se chtěla vydat. Na Modravu se vydám někdy příště.
A říká se, že by člověk neměl navštívit všechna místa při jednom, aby se měl příští cestu na co těšit. Tak tomu udělám i já a už nyní se budu těšit na příští návštěvu Šumavy.
Je deset minut po čtvrté hodině polední a já sedím - stejně jako před pár hodinami na vlakové zastávce Kubova huť. Znavená, ale šťastná. Cítím se tak svobodně. Cíl, cesty byl splněn. Mám možnost vypnout, přemýšlet a dokonale se psychicky odreagovat. Fyzická námaha mi nevadí, ale i přes to všechno už cítím táhnutí těžkého baťohu na zádech. Je opravdu rozdíl běhat na lehko jen s camelbagem a malým baťůžkem nebo jen jít, ale zato s těžším nákladem. A to jsem šla jen pár kilometrů.
V 16:39 - což bude za dvacet minut, mi odjíždí vlak směrem na Volary. Dnešním cílem je ale Nové údolí, jehož návštěva mi byla doporučena a kde si budu moc najít ubytování, nebo někde zakempovat.
Můj současný psychický stav je podobný stavu po přibližně čtyřiceti kilometrech běhu - fyzicky jsem v pohodě, jen se mi chce strašně spát. Taky aby ne, když jsem toho moc v posledních dnech nenaspala. Kdybych si nyní lehla někde do trávy, tak za chvíli spím. Dnes večer nebudu mít problém usnout, ať to bude kdekoliv. I pro mě bude překvapením, kde skončím. Líbí se mi ale tento způsob cestování.
Nemusím se na nic vázat. Nemusím nic řešit. Každodenní starosti, které zažívám se rozplynou jako mráčky na obloze. Je to dokonalé odreagování.
Kubova Huť byla každopádně začátkem i koncem dnešního dlouhého výletu za krásami Šumavy. V Kubové Huti opět nastupuji na vlak, který zastavuje v Lenoře a Stožci, kde se chystám přesednout na další spoj. V cíli přesedat nemusím, jelikož na Nové údolí pokračuje stejný vagón, který jen změní cíl své cesty. V poklidu mohu sedět a užívat si zaslouženého odpočinku.
Na konci světa
Ve vlaku mi začíná být zima, což je pravděpodobně důsledek nevyspání. Do toho mě začíná bolet levé žebro a levá ruka. Opravdu ale nechápu z čeho to je. Ruka mě pobolívá už od rána. Asi z námahy a tíhy batohu. Jsem si vědoma toho, že mám slabší levou stranu. Hold to musím přežít. Když na bolest nemyslím, tak je to ale v pohodě. Jak se říká, bolest je jen v lidské mysli. Za pár hodin ani nevím, že mě něco bolelo.
Vystupuji v Novém údolí. Rozhlédnu se kolem a připadám si jako na konci světa. Je to tu nádherné. Musím konstatovat, že se jedná o jedno z nejnádhernějších míst, co jsem kdy viděla a ten klid. Úžasné. Jako bych se ocitla na chvíli v jiném světě, nebo v jiné zemi.
Okolo je plno obchůdků, které jsou udělány ze starých dřevěných vlakových souprav. Je to skvělý nápad. Když už se vlak k ničemu nevyužívá, tak proč z něj neudělat obchůdek se suvenýry a jídlem. Turisté to každopádně ocení.
Dávám si zde jídlo - pizzu. Konečně po pár dnech něco pořádného, normálního a teplého. Jedná se o skvělou večeři.
V obchůdku si také kupuji mapu Trojmezí, které se chystám v zítřejším dni zdolat. Dnes už to nestihnu. Je pozdě a za chvíli bude tma. Proto musím sehnat místo pro spánek. Je šest hodin večer. Můj plán zní takto: Navečeřím se a budu pokračovat dále poté prozkoumám okolí najdu vhodné místo ke spánku.
Jsem zde sama. Potlačuji spánek, oči mě už také pálí - tohle místo mi ale dodává energii. Po chvilce mi je donesena pizza. Chutná fantasticky. Všichni majitelé obchůdků mluví perfektně německy i česky. Taky bych chtěla takto automaticky přepnout a umět dva jazyky. To je ta výhoda lidí, žijících na hranicích. Nemají s německým jazykem žádný problém. Život na hranicích má své pozitiva.
Po večeři se dám do řeči se dvěma turisty na kolech - mužem a ženou. Ti mě ochotně dovedou směrem na první nocoviště v Národním parku Šumava, kde přespím.
Před osmou hodinou večerní docházím k nocovišti, kde potkávám dva muže. Zrovna večeří švestkový kompot.
Dáme se do řeči. Probíráme své zážitky a plány na následující den.
Poblíž nocoviště slyšíme v lese dusot zvěře a řev jelenů. Začíná doba říje a v lesích to začíná být znát. Jeden z jelenů se postará o ranní probuzení. Hold ani dnes se pořádně nevyspím.
Jaká to ironie, že jsem vyjela sama, a přesto stále někoho potkávám. V cíli si nepřipadám vůbec sama.
Ulehám něco před devátou hodinou. Kolem třetí hodiny ranní mě vyruší z mého spánku další dusot zvěře - asi se jednalo o výše zmíněného jelena. Sakra. Už mi začíná být zima. Začínám tahat péřovku z batohu a pomalu na sebe oblékám vše co mám. Nyní už mi musí být teplo. Tento pocit se snažím alespoň vsugerovat svému mozku a oklamat své tělo. Lest se podařila a já po chvíli usínám.
Jediným štěstím je, že spím na lavičce - oproti předešlé noci, kdy jsem kempovala v lesíků nastalo mírné zlepšení. Zažívám rozhodně větší luxus, než předešlý den a navíc mám společnost. Co víc si přát.
DEN TŘETÍ - 15. 9. 2016 - (NP ŠUMAVA - NOVÉ ÚDOLÍ - TŘÍSTOLIČNÍK - PLECHÝ - nejvyšší hora české části Šumavy) a DEN ČTVRTÝ - 16. 9. 2016 - CESTA DOMŮ
Probouzím se časně ráno. Spím na nouzovém nocovišti Národního parku Šumava v Novém údolí. Ráno je velmi chladné. Dokonce chladnější, než včerejší noc.
Je osm hodin a kluci mi ochotně půjčili nabíječku, kterou si mohu dobít mobil. Už mi dochází šťáva, a tím že jsem nebyla v civilizaci, nebyla možnost, kde si dobít mobil. A má přenosná nabíječka stačila jen na dvě dobití. Mobil budu muset nechat vypnutý a zapnout ho jen pro případ nouze. Musím nyní šetřit baterku.
Za chvíli mě čeká další výzva a to výstup na Třístoličník. Cestou odbočím na Shifflerův památník - jen letmo kouknu a mířím dále. Cestou potkávám pána. Opět nejsem sama. Muž jde ale na lehko a já tahám vše na zádech. Je logicky rychlejší a já jdu po chvíli sama. Vůbec mi to ale nevadí. Nyní by se mi hodily hole. Začátek výstupu na Třístoličník je prudší. Stoupám na Třístoličník přes Trojmezí až na Plechý (Plöckenstein). Cestou stále jdu podél státních hranic.
 |
| Na vrcholu Trojmezné hory |
Při výstupu kopíruji hraniční mezníky a stoupám nahoru do prudkého kopce. Přesně v 11:00 jsem na Třístoličníku. Opět potkávám dva muže, ke kterým se přidám. Potkávám je při posledním výstupu. Na hoře mě čeká zasloužená odměna. Obětuji sedmdesát pět korun (2,80 euro) a dávám si jablečný cider - litrový a nealkoholický. Ještě, že berou koruny. Nemám totiž u sebe ani jedno euro.
Po náležitém posilnění mířím konečně na Plechý.
Z Třístoličníku pokračujeme přes Höchstein, přes Trojmeznou horu, na Trojmezí a pak na Plechý, vysoký 1378, 3 metrů.
Na vrcholu Plechý mám tu možnost potkat další turisty a to z Mexika a Rakouska. Dám se s nimi na chvíli do řeči. Zjišťuji odkud jdou a kde míří.
Oslovím jednoho člověka ze skupiny, poprosím je o fotografii na vrcholu - důkaz, že jsem zde byla. Poděkuji, rozloučím se a míříme na Plešné jezero, následuje Říjiště - tady zastavujeme na pivo.
Z Říjiště pokračujeme po zelené značce až do Nové Pece - k vodní nádrži Lipno. Lipno nemám ale už sílu navštívit. V Říjišti jsem už hodně unavená. Jsem ráda za párek a pivo. Jsem už třetí den na cestě. Energie mi pomalu ubývá.
V Nové Peci nasedám na osobní vlak a vyjíždím do Českých Budějovic, pak do Prahy a z Prahy už rovnou domů. v Nové Peci mám možnost vybrat si cestu přes Plzeň, kde jsem se chtěla podívat. Jsem dost unavená a asi by to za to nestálo.
Je 20:28 hodin a sedím ve vlaku na Prahu. Jedu z Českých Budějovic. Objela jsem opravdu kus republiky - sice pomocí vlaků. Přesto jsem navštívila spoustu míst. Tato cesta mi mnoho dala.
Z čeho jsem se poučila?
Do příští výpravy si pořídím lehčí karimatku i lehčí spacák.
Co se týká zbytečností, které jsem s sebou v batohu tahala, tak se jednalo o knihu. Tu bych ale doma nenechala. Bez knihy ani ránu. Jak bych se zabavila při dlouhé cestě vlakem? To nevím. Je to pro mě nezbytnost.
Na této cestě jsem potkala spoustu lidí. Ve všech případech se jednalo o hodné lidi. Asi jsem měla štěstí, a nebo jsme si všichni v něčem podobní. Když už ne ničím jiným tak podobným cílem. Jsem ráda, že jsem sebrala odvahu a vyjela jsem sama.
Říkáte si, samotná žena, bez nikoho na cestě?
Ano, tak to bylo. A bylo to úžasné. Ve dvojici, nebo ve více lidech bych se těžko takto svobodně a spontánně rozhodovala, kde vyrazit. Musela jsem se spoléhat sama na sebe - na své schopnosti a dovednosti. První den jsem se trochu bála, následující dny jsem ale byla nadšená. Všechny výlety jsem si užila. Z batohu mě bolely trochu záda - jsem zvyklá překonat bolest. To mě naučily závody.
Když se naskytne příležitost, určitě někde vyrazím. Už nyní pomalu plánuji další výlet. Když je člověk místy jen sám se sebou, tak mu dojde spoustu věcí, nad kterými nemá čas přemýšlet nebo nechce.
Vedle běhání ultramaratonů to byla pro mě další alternativa toho, jak se odreagovat.
Cestou domů jsem unavená. Lýtka mě bolí jak nikdy. Je to pravděpodobně z posledního výletu na Plechý.
Cesta s batohem udělala své a já to mohu brát jako dobrý trénink - když mě bolí svaly, tak jde vidět, že jsem něco dělala. Takový aktivní odpočinek.
Je 22:20 a přijíždím do Prahy, odkud mířím domů.
SHRNUTÍ, ANEB CO JSEM VŠE NAVŠTÍVILA
Vimperk - město, náměstí, rozhlednu na zřícenině, černou bránu
Boubín - rozhledna
Kubova huť - nejvýše položená železniční stanice
Shiffterův pomník
Trojmezí - hranice
Trojmezná hora
Plechý - NP Šumava - 1. zóna
Plešné jezero
Říjiště
Nová pec
 |
| Boubín |
Komentáře
Okomentovat