TOUR DE REPUBLIC SUMMER 2017 2. POLOVINA 2. ČÁSTI
 |
Ráno pod vrcholem Špičák
|
Po probuzení pokračuji na vrchol Špičáku. Přes Debrník a jezero Laka mířím na Modravu. Cestou na Debrník mě chytla bouřka. Morálka upadá. Zachovávám klid a vzpomínám na hodiny fyziky na gymnáziu. Jak se počítala ta vzdálenost blesků, hromů a bouřky? Návštěva Prášilského jezera, jezera Laka, Poledníku, Modravy a Kvildy. Spaní pod širákem v dešti a další zážitky. Závěr týdenního cestování, kdy máte vše,co potřebujete k životu sbalené na zádech.
30.7.2017 Železná ruda – Špičák – Debrník
Spím, zavěšena mezi stromy v lese. Asi deset minut chůze od lyžařského areálu Špičák. Jsem kousek od civilizace.
Vyspala jsem se nejlépe za poslední dny. Člověk by nevěřil, jak je spaní v hamace pohodlné. Probouzím se časně ráno s východem slunce. Následně ale znova usínám. Jsem líná vstávat.
Po snídani se vydávám po sjezdovce na vrchol Špičáku. Je krásný, letní, slunečný den a cesta na vrchol mi trvá dlouho.
Na Špičák ( 1202) přicházím kolem třinácté hodiny polední. Cesta mi dala zabrat. Na hoře se rozhoduji nad mapou, kde se vydat dále. Mám možnost jít na Modravu přes Srní. Já ale zvolím variantu číslo dvě a to přes vrchol Debrník a jezero Laka.
Ve 14:40 scházím ze Špičáku dolů do Železné rudy. Zasekám se opět v hospodě v lyžařském areálu. Tentokrát ale ne na pivu, ale na kávě.
V 16:30 se loučím a vycházím. Cesta do Železné rudy probíhá převážně po hlavní cestě. Vracím se stejným směrem jako včera. Ve městě v centru Železné rudy doplňuji zásoby jídla. Poté pokračuji na Debrník.
Cestou na nocoviště
V Železné rudě se zbytečně zdržím nákupem jídla. Dost se loudám. Ve městě potkávám dvě ženy, které míří stejným směrem jako já. Ony však hledají ubytování v hotelu, kdežto já pokračuji pod hory.
Mým cílem je dorazit za světla na nocoviště, kde mohu přespat. Přidávám do kroku. Beru to sportovně. Nyní závodím s časem. Nechce se mi pokračovat po tmě.
''SLEČNO, TO NESTIHNETE DO TMY, NECHÁM VÁS SPÁT NA SENÍKU.''
Cestou na Debrník potkávám staršího místního pána. „Slečno, to nestihnete do tmy. Já vás nechám spát na seníku. Do hodiny bude bouřka a bude pršet‘‘ spustí na mě, jak se dozví, kde až mám na mířeno. „Děkuji, ale já to stihnu.‘‘ Musím si věřit. Vím, že přírodní živly neovlivním. Cestou mi vypadává mapa. Tu mi starší pán podá se slovy: „To byste daleko nedošla.‘‘ S díky pokračuji dále.
Setkání na nocovišti. Skvělá parta lidí
Cestou začínám slyšet hromy a začíná se blýskat. Počítám, jak daleko je bouřka. Chvíli to vypadá, že mířím přímo do ní. Za chvíli se bouřka vzdaluje. Jsem ráda. Každým kilometrem je bouřka dále a dále. Počítám to podle hromů a blesků – to je tak, když si vzpomenete na hodiny fyziky na gymplu. Odhad byl dobrý hromy se po chvíli začínali vzdalovat a blesky také. Těsně před mým cílem na nocovišti však začalo pršet a tak jsem lehce zmokla.
Než jsem dorazila na místo déšť ustal. Stihla jsem potkat skupinku lidí, kteří už na nocovišti bivakují. „Já tam mířím také.‘‘ Přidávám se ke skupině. Na místě se seznamuji se zbytkem party. Ochutnám skvělou ovesnou kaši se sušeným ovocem a ořechy.
Snídaně a úsměvy :)
Pod Polomem
31.7.2017 Pod Polomem - jezero Laka - Hůrka - Prášily - Prášilské jezero - Javoří pila
U Prášilského jezera
Rozhledna na vrcholu Poledník
Výhledy u Javoří pily
Společně pokračuji se skupinkou k jezeru Laka. Tam se rozpojíme. Nevšimneme si ukazatele a musíme se vrátit. Takže tři kilometry jsme si dali navíc k dobru. Jakmile dorazíme k jezeru, zbytek skupinky je už vysmátý a na místě. „Jsme si říkali, kde jste‘‘ „Jsme špatně odbočili.‘‘
Je 13 hodin. Dáváme si pauzu. Momentálně míříme směrem do Prášil. Něco po třinácté hodině polední jsme v jedné z části obce Prášily. Zastavujeme se zde na oběd. To nám ale nestačí, takže končíme ještě v cukrárně. Já doplňuji dávku kofeinu. Po občerstvení míříme k Prášilskému jezeru. Zde si dáme skvělou koupel. Jezera jsou super. Dávám si pár kraulových temp. Pěkně mě to probere. Do vody házíme flašky s pivem, na vychlazení. Odpočíváme. V 17:46 odcházíme od Prášilského jezera. Nikomu z nás se nechce, ale už musíme pokračovat v cestě, abychom stihli najít další místo k přespání za světla.
Málokterá krajina má na tu okouzlující krásu místních slatí. Když jste se skvělou partou lidí, je to dokonalost sama. V jednu hodinu ráno ulehám, zavěšená v hamace pod přístřeškem, kde usínám za svitu hvězd v nedotčené šumavské přírodě.
K rozhledně na vrcholu Poledník docházíme v 19:30. Cestou si fotíme slatě. Postupně se šeří a vychází měsíc. Po chvíli konečně přicházíme k přístřešku na Javoří pile, kde máme v plánu dnes nocovat. Opékáme si špekáčky na ohni od vařiče – to je u mě premiéra. Když není zbytí a ohně je zde zakázáno rozdělávat, musíme si poradit jinak. Hlad je silnější. Když musíš, tak musíš.
1. 8. 2017 Javoří pila - Tříjezerní slať - Pivovar (obec) - Modrava - Kvilda
PITÍ, CO PŘÍRODA DÁ. CO NASBÍRÁŠ, TO TAM HODÍŠ. NESMÍŠ SI VŠAK SPLÉST VRANÍ OKO S BORŮVKOU NEBO RULÍK ZLOMOCNÝ S NĚČÍM JEDLÝM. :D
Borovicová cesta k Tříjezerní slati
V 9 hodin ráno vycházíme z nocoviště Javoří pila. Nejedná se však o oficiální nouzové nocoviště. To nacházíme až po pár hodinách. Já brzdím opět skupinu. Jak jinak. Nejsem ranní ptáče a nikdy pravděpodobně nebudu. Patřím spíše mezi noční sovy.
Snídám vánočku a mateřídouškový čaj. Pití, co příroda dá. Co nasbíráš, to tam hodíš. Nesmíš si však splést vraní oko s borůvkou a rulík zlomocný s něčím jedlým :D To doufám u mě nehrozí. Od mala jsem učena k tomu poznávat tyto rostliny a to co neznám jednoduše nejím.
Při balení mám problém vše opět nacpat do už tak velmi malého batohu. Trochu s tím válčím. Po mém sbalení míříme všichni na Modravu. Záda si už na zátěž zvykly a mozoly na patách už téměř necítím.
Dnes bude horko, což je znát už v ranních hodinách a tak si myslím, že se máme na dnešním treku na co těšit.
Rašelinné jezírko
V 9:25 míříme na Tříjezerní slať a v poklidu si užíváme
společnou cestu. Cesta k Tříjezerní slati je krásně
lemovaná vonícími borovicemi, které umocňují skvělý pocit na cestě. V 11:20 přicházíme po po dvou hodinách cesty do obce Pivovar. A zde by bylo škoda porušit pivní tradici. Když už jsme v tom Pivovaru tak si dáme pivo, ne? :D
A tak se zastavujeme na pivo v místní hospůdce na hodinovou pauzu.
Všichni se konečně dočkáme jídla. Jsme hladoví. Pijeme další druh piva Kosterman.
Cestou na Rybárnu
Po obědě nás opouští Pavel, který míří na malířské sympozium. Všichni se loučíme a vydáváme se dále.
My pokračujeme na Kvildu. Cestou ještě zastavujeme, leháme do trávy a odpočíváme.
V 17:15 jsme kousek před Kvildou, kde zastavujeme na nákup a na pivo. Ochutnáme další druh. Jedná se o tzv. Galapeir. Je to šestnáctka,ale stojí za to. Kupujeme si každý litr. Mě se to zdá zprvu hodně. Když si ale vezmu, že jsou to dvě půlky. Proč ne.
Vyrážíme za městečko, kde se koupeme v místním splavu. Koupel opět pomohla a nyní už mi nic nechybí k spokojenosti. Člověk si uvědomí, jak mu stačí málo. Vše co potřebujete si nesete na zádech. Nádherný minimalismus, jen kdyby netrval tak krátce.
MÁM TROCHU ŠOK. PROBOUZÍ MĚ DÉŠŤ. ASI MINUTU MI TRVÁ, NEŽ SE VZPAMATUJI. JE TO OPRAVDU RYCHLÁ PŘEHÁŇKA. SKÁČU VEN ZE SPACÁKU A Z HAMAKY. VŠE MÁM DO MINUTY MOKRÉ, SKRZ NASKRZ.
Klid po bouři. Takto jsme dopadli.
Nezůstala nám jediná suchá věc
Zakempujeme v lese, kde si uděláme malý ohníček. Vydlabeme do země díru, rychle opečeme špekáčky. Zhasíme ohníček, necháme to vychladnout a opět prohrabeme. Zničíme všechny stopy.
Poté si vychutnáváme špekáčky a pijeme pivo. Dnes jsme všichni už dost unavení. Nesedíme tedy dlouho do noci a jdeme si po chvíli ''ustlat''. Já zavazuji hamaku a ostatní chystají plachtu na spaní.
V 23:30 se zvedá vítr a tak balíme co se dá. Ulehám do hamaky a poprvé za celý týden je mi opravdu horko. Nedá se usnout.
Když už usnu, tak se v noci rozprší. Mám trochu šok. Probouzí mě déšť. Asi minutu mi trvá, než se vzpamatuji. Je to opravdu rychlá přeháňka. Skáču ven ze spacáku, který mezitím promokne. Uklízím věci a v šoku pomalu budím ostatní, kteří leží pod celtou. Je mi uvolněno místečko a můžu se mezi ostatní šoupnout.
Příprava snídaně po deštivé noci
''Mohu za vámi?'' s těmito slovy
začnu sahat pod plachtu,
jestli tam vůbec někdo je.
''No, jasně.'' Lehám si.
Jsem mimo, ani nevím vedle koho ležím.
Tulení mi v tu chvíli není cizí.
Jakub pronáší: ''Včera ses tulit nechtěla a dnes ti to nevadí.'' Někdo přede mnou, někdo za mnou. Namačkaní na sebe jako sardinky. Po chvilce už velmi zahřáté sardinky, řekla bych. Potřebuji se zahřát a tělesné teplo je to nejlepší. Spacák mám mokrý. Jsem přikrytá spacákem od holek. Je to ta nejnáročnější noc, co jsem zatím na cestě zažila. Ráno zjišťuji, že mám vše mokré. Cestou proto pokračuji v pyžamových kraťasech. Absolutně to neřeším. Člověk přestane na cestách řešit nepodstatné věci. Hlavně že uspokojíte základní lidské potřeby. Jídlo, spánek a tak dále.
2. 8. 2017 Kvilda - Lipka - Praha - Ostrava - Frenštát pod Radhoštěm a domů
Cestou do lipky
Z úterý na středu spíme v lese v obci Kvilda. Ráno se ujímám vaření a dělám kaši z ovesných vloček s čerstvě nasbíranými borůvkami. Chlapi vaří vaječinu s houbami. Po vydatné snídani, co les dá balíme věci a míříme směrem do Lipky.
V 13:30 máme pauzu. Sedíme na cestě. Mě bolí záda a batoh je stále těžší a těžší. Na nohách se mi začínají dělat puchýře. Ještě to není ta pravá bolest, tak se to dá. Svaly mě překvapivě nebolí.
Šumavské chaloupky
V 14:30 přicházíme do Lipky a obědváme
luxusní jídlo za skvělé ceny. Doslova.
Kde se na tuto domácí hospůdku v Lipce
hrabe jídlo a ceny na Modravě.
S plnými bříšky, nacpanými až k prasknutí,
zapité půllitrem piva se vydáváme na vlak.
Příchod je tak tak.
Maruška, Tomáš a Domča
Vše nakonec stíháme a v 15:30 sedíme na nádraží a čekáme na vlak.Vlak je zde do deseti minut. Jedeme směrem Strakonice.
Musíme však přestoupit. Loučení nemám ráda.
Před Prahou se postupně rozdělujeme. Část skupiny vystupuje dříve už u Plzně. Chybělo málo a měla bych slzy v očích. Ale jen skoro slzy v očích. Ta situace, když víte, že už se třeba nikdy neuvidíte. Doufám, že se třeba někdy setkáme. Nikdy neříkej nikdy. Zbytek nás pokračuje do Prahy, kde probíhá loučení číslo dvě.
Cestou domů v Praze na hlavním nádraží
V 20:30 sedím na hlavním nádraží v Praze.
Jsem tu jako doma. Každý druhý sedí na zemi
s batohem. Znova mezi svými.
Takový skoro bezdomovec.
Kupuji si jídlo a hlavně kafe.
Čeká mě minimálně hodina čekání.
Zde se setkávám ze skupinkou lidí
mířící za akční jízdenku na jízdu vlakem po Evropě.
Tak příští rok tour de Europe.
Uvidím. Když už jsem zvládla to Česko.
https://michalaknapkovatrips.blogspot.cz/2017/08/
|
Cestou na nocoviště
|
V Železné rudě se zbytečně zdržím nákupem jídla. Dost se loudám. Ve městě potkávám dvě ženy, které míří stejným směrem jako já. Ony však hledají ubytování v hotelu, kdežto já pokračuji pod hory.
Mým cílem je dorazit za světla na nocoviště, kde mohu přespat. Přidávám do kroku. Beru to sportovně. Nyní závodím s časem. Nechce se mi pokračovat po tmě.
''SLEČNO, TO NESTIHNETE DO TMY, NECHÁM VÁS SPÁT NA SENÍKU.''
Cestou na Debrník potkávám staršího místního pána. „Slečno, to nestihnete do tmy. Já vás nechám spát na seníku. Do hodiny bude bouřka a bude pršet‘‘ spustí na mě, jak se dozví, kde až mám na mířeno. „Děkuji, ale já to stihnu.‘‘ Musím si věřit. Vím, že přírodní živly neovlivním. Cestou mi vypadává mapa. Tu mi starší pán podá se slovy: „To byste daleko nedošla.‘‘ S díky pokračuji dále.
Setkání na nocovišti. Skvělá parta lidí
Cestou začínám slyšet hromy a začíná se blýskat. Počítám, jak daleko je bouřka. Chvíli to vypadá, že mířím přímo do ní. Za chvíli se bouřka vzdaluje. Jsem ráda. Každým kilometrem je bouřka dále a dále. Počítám to podle hromů a blesků – to je tak, když si vzpomenete na hodiny fyziky na gymplu. Odhad byl dobrý hromy se po chvíli začínali vzdalovat a blesky také. Těsně před mým cílem na nocovišti však začalo pršet a tak jsem lehce zmokla.
Než jsem dorazila na místo déšť ustal. Stihla jsem potkat skupinku lidí, kteří už na nocovišti bivakují. „Já tam mířím také.‘‘ Přidávám se ke skupině. Na místě se seznamuji se zbytkem party. Ochutnám skvělou ovesnou kaši se sušeným ovocem a ořechy.
Snídaně a úsměvy :)
Pod Polomem
31.7.2017 Pod Polomem - jezero Laka - Hůrka - Prášily - Prášilské jezero - Javoří pila
U Prášilského jezera
Rozhledna na vrcholu Poledník
Výhledy u Javoří pily
Společně pokračuji se skupinkou k jezeru Laka. Tam se rozpojíme. Nevšimneme si ukazatele a musíme se vrátit. Takže tři kilometry jsme si dali navíc k dobru. Jakmile dorazíme k jezeru, zbytek skupinky je už vysmátý a na místě. „Jsme si říkali, kde jste‘‘ „Jsme špatně odbočili.‘‘
Je 13 hodin. Dáváme si pauzu. Momentálně míříme směrem do Prášil. Něco po třinácté hodině polední jsme v jedné z části obce Prášily. Zastavujeme se zde na oběd. To nám ale nestačí, takže končíme ještě v cukrárně. Já doplňuji dávku kofeinu. Po občerstvení míříme k Prášilskému jezeru. Zde si dáme skvělou koupel. Jezera jsou super. Dávám si pár kraulových temp. Pěkně mě to probere. Do vody házíme flašky s pivem, na vychlazení. Odpočíváme. V 17:46 odcházíme od Prášilského jezera. Nikomu z nás se nechce, ale už musíme pokračovat v cestě, abychom stihli najít další místo k přespání za světla.
Málokterá krajina má na tu okouzlující krásu místních slatí. Když jste se skvělou partou lidí, je to dokonalost sama. V jednu hodinu ráno ulehám, zavěšená v hamace pod přístřeškem, kde usínám za svitu hvězd v nedotčené šumavské přírodě.
K rozhledně na vrcholu Poledník docházíme v 19:30. Cestou si fotíme slatě. Postupně se šeří a vychází měsíc. Po chvíli konečně přicházíme k přístřešku na Javoří pile, kde máme v plánu dnes nocovat. Opékáme si špekáčky na ohni od vařiče – to je u mě premiéra. Když není zbytí a ohně je zde zakázáno rozdělávat, musíme si poradit jinak. Hlad je silnější. Když musíš, tak musíš.
1. 8. 2017 Javoří pila - Tříjezerní slať - Pivovar (obec) - Modrava - Kvilda
PITÍ, CO PŘÍRODA DÁ. CO NASBÍRÁŠ, TO TAM HODÍŠ. NESMÍŠ SI VŠAK SPLÉST VRANÍ OKO S BORŮVKOU NEBO RULÍK ZLOMOCNÝ S NĚČÍM JEDLÝM. :D
Borovicová cesta k Tříjezerní slati
V 9 hodin ráno vycházíme z nocoviště Javoří pila. Nejedná se však o oficiální nouzové nocoviště. To nacházíme až po pár hodinách. Já brzdím opět skupinu. Jak jinak. Nejsem ranní ptáče a nikdy pravděpodobně nebudu. Patřím spíše mezi noční sovy.
Snídám vánočku a mateřídouškový čaj. Pití, co příroda dá. Co nasbíráš, to tam hodíš. Nesmíš si však splést vraní oko s borůvkou a rulík zlomocný s něčím jedlým :D To doufám u mě nehrozí. Od mala jsem učena k tomu poznávat tyto rostliny a to co neznám jednoduše nejím.
Při balení mám problém vše opět nacpat do už tak velmi malého batohu. Trochu s tím válčím. Po mém sbalení míříme všichni na Modravu. Záda si už na zátěž zvykly a mozoly na patách už téměř necítím.
Dnes bude horko, což je znát už v ranních hodinách a tak si myslím, že se máme na dnešním treku na co těšit.
Rašelinné jezírko
V 9:25 míříme na Tříjezerní slať a v poklidu si užíváme
společnou cestu. Cesta k Tříjezerní slati je krásně
lemovaná vonícími borovicemi, které umocňují skvělý pocit na cestě. V 11:20 přicházíme po po dvou hodinách cesty do obce Pivovar. A zde by bylo škoda porušit pivní tradici. Když už jsme v tom Pivovaru tak si dáme pivo, ne? :D
A tak se zastavujeme na pivo v místní hospůdce na hodinovou pauzu.
Všichni se konečně dočkáme jídla. Jsme hladoví. Pijeme další druh piva Kosterman.
Cestou na Rybárnu
Po obědě nás opouští Pavel, který míří na malířské sympozium. Všichni se loučíme a vydáváme se dále.
My pokračujeme na Kvildu. Cestou ještě zastavujeme, leháme do trávy a odpočíváme.
V 17:15 jsme kousek před Kvildou, kde zastavujeme na nákup a na pivo. Ochutnáme další druh. Jedná se o tzv. Galapeir. Je to šestnáctka,ale stojí za to. Kupujeme si každý litr. Mě se to zdá zprvu hodně. Když si ale vezmu, že jsou to dvě půlky. Proč ne.
Vyrážíme za městečko, kde se koupeme v místním splavu. Koupel opět pomohla a nyní už mi nic nechybí k spokojenosti. Člověk si uvědomí, jak mu stačí málo. Vše co potřebujete si nesete na zádech. Nádherný minimalismus, jen kdyby netrval tak krátce.
MÁM TROCHU ŠOK. PROBOUZÍ MĚ DÉŠŤ. ASI MINUTU MI TRVÁ, NEŽ SE VZPAMATUJI. JE TO OPRAVDU RYCHLÁ PŘEHÁŇKA. SKÁČU VEN ZE SPACÁKU A Z HAMAKY. VŠE MÁM DO MINUTY MOKRÉ, SKRZ NASKRZ.
Klid po bouři. Takto jsme dopadli.
Nezůstala nám jediná suchá věc
Zakempujeme v lese, kde si uděláme malý ohníček. Vydlabeme do země díru, rychle opečeme špekáčky. Zhasíme ohníček, necháme to vychladnout a opět prohrabeme. Zničíme všechny stopy.
Poté si vychutnáváme špekáčky a pijeme pivo. Dnes jsme všichni už dost unavení. Nesedíme tedy dlouho do noci a jdeme si po chvíli ''ustlat''. Já zavazuji hamaku a ostatní chystají plachtu na spaní.
V 23:30 se zvedá vítr a tak balíme co se dá. Ulehám do hamaky a poprvé za celý týden je mi opravdu horko. Nedá se usnout.
Když už usnu, tak se v noci rozprší. Mám trochu šok. Probouzí mě déšť. Asi minutu mi trvá, než se vzpamatuji. Je to opravdu rychlá přeháňka. Skáču ven ze spacáku, který mezitím promokne. Uklízím věci a v šoku pomalu budím ostatní, kteří leží pod celtou. Je mi uvolněno místečko a můžu se mezi ostatní šoupnout.
Příprava snídaně po deštivé noci
''Mohu za vámi?'' s těmito slovy
začnu sahat pod plachtu,
jestli tam vůbec někdo je.
''No, jasně.'' Lehám si.
Jsem mimo, ani nevím vedle koho ležím.
Tulení mi v tu chvíli není cizí.
Jakub pronáší: ''Včera ses tulit nechtěla a dnes ti to nevadí.'' Někdo přede mnou, někdo za mnou. Namačkaní na sebe jako sardinky. Po chvilce už velmi zahřáté sardinky, řekla bych. Potřebuji se zahřát a tělesné teplo je to nejlepší. Spacák mám mokrý. Jsem přikrytá spacákem od holek. Je to ta nejnáročnější noc, co jsem zatím na cestě zažila. Ráno zjišťuji, že mám vše mokré. Cestou proto pokračuji v pyžamových kraťasech. Absolutně to neřeším. Člověk přestane na cestách řešit nepodstatné věci. Hlavně že uspokojíte základní lidské potřeby. Jídlo, spánek a tak dále.
2. 8. 2017 Kvilda - Lipka - Praha - Ostrava - Frenštát pod Radhoštěm a domů
Cestou do lipky
Z úterý na středu spíme v lese v obci Kvilda. Ráno se ujímám vaření a dělám kaši z ovesných vloček s čerstvě nasbíranými borůvkami. Chlapi vaří vaječinu s houbami. Po vydatné snídani, co les dá balíme věci a míříme směrem do Lipky.
V 13:30 máme pauzu. Sedíme na cestě. Mě bolí záda a batoh je stále těžší a těžší. Na nohách se mi začínají dělat puchýře. Ještě to není ta pravá bolest, tak se to dá. Svaly mě překvapivě nebolí.
Šumavské chaloupky
V 14:30 přicházíme do Lipky a obědváme
luxusní jídlo za skvělé ceny. Doslova.
Kde se na tuto domácí hospůdku v Lipce
hrabe jídlo a ceny na Modravě.
S plnými bříšky, nacpanými až k prasknutí,
zapité půllitrem piva se vydáváme na vlak.
Příchod je tak tak.
Maruška, Tomáš a Domča
Vše nakonec stíháme a v 15:30 sedíme na nádraží a čekáme na vlak.Vlak je zde do deseti minut. Jedeme směrem Strakonice.
Musíme však přestoupit. Loučení nemám ráda.
Před Prahou se postupně rozdělujeme. Část skupiny vystupuje dříve už u Plzně. Chybělo málo a měla bych slzy v očích. Ale jen skoro slzy v očích. Ta situace, když víte, že už se třeba nikdy neuvidíte. Doufám, že se třeba někdy setkáme. Nikdy neříkej nikdy. Zbytek nás pokračuje do Prahy, kde probíhá loučení číslo dvě.
Cestou domů v Praze na hlavním nádraží
V 20:30 sedím na hlavním nádraží v Praze.
Jsem tu jako doma. Každý druhý sedí na zemi
s batohem. Znova mezi svými.
Takový skoro bezdomovec.
Kupuji si jídlo a hlavně kafe.
Čeká mě minimálně hodina čekání.
Zde se setkávám ze skupinkou lidí
mířící za akční jízdenku na jízdu vlakem po Evropě.
Tak příští rok tour de Europe.
Uvidím. Když už jsem zvládla to Česko.
https://michalaknapkovatrips.blogspot.cz/2017/08/
Komentáře
Okomentovat