Cesta do Českého Švýcarska 2016

Tento výlet nebyl poznávacího charakteru, nýbrž pracovního charakteru. Měla jsem po zkouškovém období - loni v červnu. Rozeslala jsem pár životopisů a ozvali se mi lektoři z organizace Spofesta, hledající animátory na školy v přírodě. Sbalila  jsem si věci, koupila jízdenku a vyrazila na druhý konec republiky za prací. 

CESTA

Lístek na vlak jsem měla koupený. Za večer jsem se sbalila, koupila lístek přes internet - s pomocí mého strejdy - na poslední chvíli - a následný večer jsem už byla ve vlaku ve směru Česká Lípa. 

Říkáte si, proč jsem jela tak daleko, když jako animátorka seženete práci i na Moravě?

Popravdě nevím, viděla jsem nabídku. Odepsala jsem a vyrazila. 

MNOHO VĚCÍ

Nejela jsem na lehko. U mě vždy záleží za jakým účelem a kde jedu. Jsem schopná se sbalit do malého batohu. Při delších pobytech na jednom místě ale dávám přednost většímu luxusu :) Nebudu nyní kecat - ano, někdy si beru i mnoho věcí na cestování po závodech. 

A tak jsem si sbalila v prvé řadě věci do školy - naivně si myslíc, že se během deseti dnů na něco podívám. Nad učením jsem v cíli strávila maximálně dvě hodiny - a to už jsem se musela vnitřně přemáhat. 

Vraťme se ale zpět k zážitkům

Musím konstatovat, že tvrzení ''Cesta nám přináší štěstí, ne její cíl'' je naprosto pravdivé. 

A tak si cestuji na druhý konec republiky a vše potřebné mám v batohu. 

 Cesta vlakem probíhá v poklidu. RegioJetem do Prahy je to pohodlí. 

Pocit, kdy vyrazíte neznámo kam. A protože jsem měla být následující den dopoledne v České Lípě, vyrazila jsem nočním vlakem. 

DĚČÍN

Z Prahy už je to horší. Vyrážím do Děčína, kde následující čtyři hodiny čekám na nádraží.

Příhoda s místními občany
Sedím si tak v klidu, kolem čtvrté hodiny ranní u vlakového nádraží. Kolem se prochází skupina lidí. Nevypadají nijak nebezpečně, nicméně důvěru k nim určitě nemám. A ke tomu neznámému bych důvěru měla? Věřit se nedá nikomu. První otázka na kterou se mě zeptají? ''Nemáš něco?''
 Tím něco myslí drogy - pervitin, heroin, trávu, extázi....nevím, co všechno. ''Nemám. Vypadám na to, že tady v tomto batohu něco převážím?'' Dotyčný mládenec se na mě nejdříve nevěřícně zadívá a následně mu dojde, že tam asi opravdu nic nepřevážím. Jednoduše to vzdá a vzdálí se.

Následně ke mě přichází žena. ''Nevšímejte si jich. Neotravují vás?'' ''Ne, to je v pořádku.'' Neznámá mi začne vyprávět informace o místním kraji. O tom, že je to v okolí prolezlé drogami. O tom, že lidé nemají práci a žije se zde špatně. Ale ona, že se špatně nemá, protože pracuje kousek za hranicemi v Německu. Vydělá si prý dost na to, aby uživila celou rodinu. Tvrdí, že nemá českou republiku ráda a že zde není práce. Vrací se zde jen kvůli rodině. Vypráví o tom, že se místním nechce pracovat.

Po chvíli za ženou přichází mladík, kterému dá peníze.

V České Lípě mě nabírá Jarek a pokračujeme do Chřibské - malé vesničky v Českém Švýcarsku.
Na místě jsem kolem šesté ranní hodiny.
Jsem dost zničená. Jela jsem vlakem přibližně něco přes deset hodin.

Jak se říká jiný kraj, jiný mrav. Hodně lidí cestuje do zahraničí, aby poznali něco nového, aby měli nové zážitky. Aby zjistili, jak se žije jinde. Ale ví tito lidé, jak se žije u nás?

Mnoho lidí se snaží pomoct lidem z okolních států, zde narážím na uprchlickou krizi, která ať si myslíme, že je zažehnána, tak není. Je to jen klid před bouří. A ano, pomáhejme jim, pomáhejme všem. Ale uvědomme si, že lidé v České republice, ne vždy, žijí dobře. Uvědomme si, že když my se máme dobře, neznamená, že se tam má člověk někde jinde. Ano, každý svého štěstí strůjce.


Nebuďme egoističtí. Dívejme se okolo sebe. Vnímejme, co se děje okolo nás. Mysleme. Přemýšlejme. TO JEN NĚCO K ZAMYŠLENÍ.